O stárnutí
V knize "o" stárnutí se autor pokouší zachytit člověka o sobě.
Jde o jakousi antropologickou fenomenologii s cílem popsat člověka v opomíjené a vytěsňované kapitole lidského života. Knihou neprochází autor sám, ale jenom A, šifra, která na o stárnutí bere různý věk i tvář, nicméně vždy o stárnutí o prototyp stárnoucího člověka.
Twitter Stáří a stárnutí patří v posledních letech mezi slova, která se mnozí lidé bojí vyslovit.
Améry v pěti kapitolách zachycuje pět pohledů na stárnutí: z hlediska plynutí času, z hlediska tělesného, sociálního, kulturního a nakonec z hlediska ohlašující se smrti.
Jádrem textu O stárnutí je třetí kapitola, analyzující sociální problematiku stárnutí.
Mezinárodní konference o stárnutí migrantek v ČR, Panel 2.
Stáří není primárně otázkou věku, tvrdí Améry, ale je dáno zakotvením člověka ve společnosti, v tom, jak jej vnímají druzí. Pro společnost nemá starý člověk valný význam, je druhými definitivně svázán s tím, co udělal, respektive neudělal.
Améry zkušenost koncentračních táborů vyhodnotil zcela jinak než jeho krajan Viktor E. Frankl; nikdy se nestal hlasatelem neutuchající životní naděje věcem navzdory. Améryho texty se naopak vyznačují stylisticky vytříbenou pochmurností, přímostí a mužnou upřímností upomínající spíše na Alberta Camuse.
Tak ani kniha O stárnutí není smířlivou douškou za životem, ale zkoumáním a zároveň protestem proti tomu, co se jeví jako "nevyhnutelné a skandální". Formou beletrizovaného eseje, jehož hlavním hrdinou je jistý A. Z hlediska sebevědomí a sebepřijetí má však Améryho esej daleko větší cenu než geriatrické příručky typu "Jak šťastně do rakve".
- O stárnutí a stáří - akademik Vladimír Pacovský | Aukro
- Touto problematikou se zabývalo i 2.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že sám autor ukončil svůj život dobrovolně deset let po prvním vydání knihy. Úvahy o stárnoucím člověku rozčlenil do kapitol, v nichž zkoumá jeho vztah k času, vlastnímu tělu, společnosti, civilizaci a smrti.
Vtextu o stárnutí existencialistickou filozofií a francouzskou beletrií bychom marně hledali nějakou náboženskou útěchu. Autor pojímá smrt jako velké nic, které se vzpírá racionální analýze, a snaží se z pomocí různých map vymezit cestu, jež k tomuto nic vede. K nejpozoruhodnějším částem eseje patří pasáže o prožívání vlastní tělesnosti. Podle Améryho se člověk v průběhu stárnutí stává stále více svým tělem; zatímco v mládí byl energií, ve stáří se stává hmotou.
